Jak jsem si hrál na Baťu

Brrrr. Druhé únorové ráno se nese ve znamení teplot kolem mí-nus dvaceti stupňů a nejinak je tomu i ve Zlíně. Když na zdejším nádraží vystupuji krátce po tři čtvrtě na devět ze spěšného vlaku, nedá se kvůli štiplavému mrazu téměř dýchat. K magistrátní bu-dově je to sice jen několik málo minut, přesto mám pocit, že jsem se právě vrátil ze severního pólu. Tváře i nos mám rudé jako zasloužilý alkoholik a mráz mi prostupuje až do morku kostí.

Ale má hostitelka ví, jak s tímto problémem zatočit. „To si mu-síte dát, bez toho to dnes po ránu snad ani nejde,“ usmívá se Marie, když mi podává zdejší nejrozšířenější „lék“. Po panáku domácí slivovice je člověku hned tepleji i veseleji. Inu, Valašsko je za kopcem. Zatímco plánujeme dnešní putování, na obloze se začíná objevovat sluníčko. Teplota se ale stále drží na hodnotách kolem mínus patnácti stupňů, a takto to zůstane prakticky po celý den.

V ložnici se nepracuje!

Nejprve míříme na zlínský zámek, kde sídlí Muzeum jihovýchodní Moravy. „Historie zámecké budovy sahá do poloviny 15. století. Od roku 1929 patří městu, které ho odkoupilo od průmyslníka Tomáše Haupta. Peníze na zakoupení zámku poskytl městu Tomáš Baťa,“ prozrazuje Marie něco málo z historie zámku. Aktuálně je ve zdejších prostorách k vidění výstava nazvaná Hračky ze staré půdy. Je poučné vidět, jak málo dříve stačilo k dětské radosti. Zároveň zjišťuji, že mnohé z dávných hraček by dokázaly obstát na výbornou i v konkurenci těch dnešních.

Součástí muzea je také stálá výstava o putováních známých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Momentálně je ale nepřístupná. „Zdejší muzeum, stejně jako několik dalších kulturních a společenských institucí, čeká v letošním roce stěhování do nových prostor ve zlínském mrakodrapu,“ vysvětluje Marie. Co bude v zámku ve vyklizených prostorách, zatím není jasné.

Zamek-lesna

Protože je dnešní putování časově velmi náročné, k dalším přesunům volíme automobil. Ve vile Tomáše Bati na nás už čeká Pavel Velev, ředitel Nadace Tomáše Bati, která je majitelem objektu. Provádí nás prostorami, které na přání legendárního podnikatele postavil v roce 1911 architekt Jan Kotěra. „Vila byla rodině navrácena po roce 1989 a v roce 1997 ji Tomáš Baťa nabídl jako prostor pro kanceláře Nadace,“ říká Velev.

Batova-vila

Raritou vily je, že prakticky ze všech jejich místností je výhled na továrnu. „Baťa byl typický workoholik, okno s výhledem na fabriku chybí jen v ložnici. Tam mu ho architekt odmítl udělat s odkazem, že v ložnici se mají dělat jiné věci, než pracovat,“ podotýká s mírným úsměvem Velev. V pracovně si ještě chvíli hraji na Baťu a zkoušímžidli za psacím stolem. Představuji si, jak bych obuvnické impérium vedl já. Asi by to příliš slavně nedopadlo.

Zázračná uzdravení

Z „podnikatelského doupěte“ míříme do Božího domu. Barokní chrám ve Zlíně-Štípě je pomyslnou spojnicí významných pout-ních míst Hostýna a Provodova. „Štípa je místem poutníků jíž od 14. století, kdy zde oráč našel zázračnou sošku Panny Marie. Tato soška zdobená vzácnými kovy byla do chrámu přenesena v roce 1764 ze starého štípského kostelíka a dodnes zdobí hlavní oltář kostela,“ zasvěcuje nás do historie zdejšího fascinujícího místa farář František Sedláček.

Kostel-stipa

Právě ona soška má hlavní podíl na slávě zdejšího místa. Zdo-kumentováno je tu 46 případů zázračných uzdravení nevyléči-telně nemocných. „Roku 1718 Mariana Fojtova ze Hvozdné od vepře v nohu pokousána, skrze mnohé lékaře zhojena býti nemohla, až se utekla do Štípy k blahoslavené Panně Marii, v krátkém čase vyhojení přišlo. Neb jak ze Štípy domů se navrátila, noha se zavřela a více bolesti od té chvíle necítila, aniž jakých léků potřebovala. To svou duší pečetí stvrzuje,“ předčítá Sedláček jeden z mnoha „ozdravných“ zápisů ve farní kronice.

Tajemna-moc-oltare

Štípský kostel se může pochlubit také unikátem v podobě dvou oltářů. Za hlavním se nachází ještě jeden menší, který slouží maminkám a jejich potomkům. „Každou druhou neděli v květnu sem chodí matky děkovat Bohu za své děti. Tato tradice je tu stále živá,“ dodává usměvavý farář a nabízí nám zdejší štípské oplatky.

V tropické hale

Ze Štípy míříme do části Lešná, abychom se v rychlosti prošli druhou nejnavštěvovanější zoologickou zahradou u nás. Průvodkyní je nám vedoucí marketingu Romana Bujáčková: „U nás za jeden den procestujete Afriku, Asii. Austrálii, střední a jižní Ameriku a seznámíte se s 211 druhy zvířat.“

Lachtan-hrivnaty-ze-zoo-lesna

Lachtani ze zlínské zoo. 

Hvězdou zdejší ZOO je pavilon pojmenovaný Yucatan. Tropická hala byla otevřena v říjnu 2006 a svým pojetím je naprosto unikátní. „Představuje bohatost a pestrost středoamerického deštného pralesa. Svůj domov tu našlo více než 20 druhů zvířat, roste zde 1500 rostlin 179 druhů. Kromě zvířat a rostlin hala nabízí i setkání s dávnou civilizací Mayů,“ prozrazuje Bujáčková. Pak ještě míříme k výběhu slonů a žiraf. Zatímco venku mrzne, až má člověk pocit, že mu umrznou uši a nos, ve zvířecích pavilo-nech je příjemně teplo. Není divu, že dnes venku žádné zvíře nepotkáme.

Obří muzeum obuvi

Po cestě zpět do centra Zlína se ještě na okamžik zastavujeme u hrobu Tomáše Bati, který je na zdejším překrásném lesním hřbitově.

Následující desítky minut věnujeme ojedinělému muzeu obuvi. Naší zasvěcenou průvodkyní je jeho vedoucí Miroslava Štýbrová. Mezi stovkami bot a botiček se pohybuje jako ryba ve vodě a o každém vystaveném kousku dokáže poutavě vyprávět dlouhé minuty. „Nejstarší originální vzor ve fondu pochází z období kolem roku 1588, jde o renesanční střevíc barona Floriána Gryspeka z Kralovic u Rokycan,“ říká Štýbrová. Unikátní je rovněž kolekce obouvání cizích národů, která soustřeďuje různé typy obuvi ze všech kontinentů světa. Patrně nejvzácnější je soubor textilních střevíčků z doby čínského císařství, jež byly určeny pro dívky se záměrně deformovanými chodidly. „Interesantní je bezesporu kolekce afrických sandálů, velká sbírka obuvi z Indie nebo soubor atamanských bot z konce 19. sto-letí, zakoupený v roce 1911 na vídeňské výstavě posledním majitelem buchlovského panství,“ vypráví paní Miroslava.

Muzeum-bot

Kancelář jako výtah

Zastavit se musíme také u kolekce obuvi firmy Baťa. „Sleduje vývoj výroby od vzniku továrny v roce 1894 až po rok 1945, kdy byl obuvnický komplex znárodněn,“ vysvětluje Štýbrová. Z muzea míříme jen několik desítek kroků do budovy zlínského mrakodrapu, který byl v době svého otevření 15. prosince 1938 se svým 77,5 metry druhou nejvyšší budovou Evropy.

Součástí obuvnického muzea je totiž také zdejší rarita v podobě pojízdné kanceláře. V přízemí vstupujeme do kanceláře a use-dáme za prostorné dřevěné stoly. „Zmáčkněte ten čudlík, u kterého je napsáno nahoru,“ říká Marie. Pak už jen pozorujeme, jak nám Zlín zůstává ležet u nohou. „Pojízdnou kancelář si nechal vybudovat Jan Antonín Baťa, aby mohl lépe řídit firmu a kontrolovat své zaměstnance. Paradoxní ale je, že se do ní nikdy neposadil. V roce 1939 opustil republiku a zpět se už nikdy nevrátil,“ konstatuje krutou hru dějin Štýbrová.

Úchvatný výhled na město byl parádní tečkou za dnešním dnem. Loučím se s Marií Masaříkovou, svou dnešní věrnou průvodkyní, a utíkám na nádraží, abych se vydal za teplem domova.

Sledujte nás

Hugova dobrodružství

Rychlý kontakt

Socialní - vždy jako poslední článek!!!