Rychlík z Prahy do Žiliny mě přiváží na nádraží v Hranicích na Moravě krátce po poledni. Přesedám na pantograf, který tu jezdil už v dobách mého mládí, a mířím do zastávky Teplice nad Bečvou.

Mé první kroky vedou k lázeňskému areálu. Ten je sice mimo sezónu liduprázdný, ale i tak stojí alespoň za krátkou prohlídku. Díky poloze v malebném údolí řeky Bečvy je příjemným relaxačním místem. Léčí se zde především nemoci srdce, ale posilnit si zde můžete celý organismus včetně psychiky. V okolí vyvěrá unikátní minerální voda bohatá na oxid uhličitý. Léčivé prameny byly objeveny přibližně v polovině 16. století, první lázeňský dům tu vyrostl v roce 1711.

Jeskyně plné koblih

Za pozornost rozhodně stojí i zdejší Zbrašovské aragonitové jeskyně. Protože jsou však v březnu prohlídky jen dvakrát denně, a já bych musel čekat téměř dvě hodiny, vzal jsem protentokrát zavděk jen informačním průvodcem. Píše se v něm, že jde o jedinečný jeskynní systém evropského významu vzniklý současným působením atmosférických vod a teplých minerálních vod vystupujících z velkých hloubek. Jeskyně byly objeveny v roce 1912 a zpřístupněny o 14 let později. Unikátní výzdobu tvoří minerál aragonit, dále takzvané gejzírové stalagmity a kulovité sintrové povlaky připomínající koblihy. Nejnižší úrovně podzemí jsou trvale zaplněny oxidem uhličitým. Také jde o nejteplejší jeskyně u nás s celoroční stálou teplotou 14°C.

Nekonečná průrva

Kolem barokní kaple svatého Peregrina z roku 1775 opouštím lázeňský areál. Po mostě přecházím Bečvu a přebíhám přes rušnou silnici, abych se vrátil k železniční zastávce. Právě tady začíná naučná stezka Hůrka, která vede stejnojmennou rezervací. Jejím největším lákadlem je Hranická propast, která je nejhlubší ve střední Evropě. Poslední měření hloubky se uskutečnilo v roce 2012, kdy potápěč Krzysztof Starnawski spustil z hloubky 217 metrů sondu do hloubky 373 metrů. Sám potom krátce ještě sestoupil do hloubky 225 metrů, což je největší hloubka dosažená na této lokalitě potápěčem. Celková potvrzená hloubka suché i mokré části je tedy minimálně 442,5 metrů. Odborníci však odhadují, že hloubka může dosahovat až 800 metrů. Z geologického hlediska jde o poměrně členitý krasový systém. V hloubce 48 metrů pod hladinou jezírka lze po překonání sifonu Zubatice vystoupat do suchých částí (Rotunda suchá, Nebe I-III, Monika). Speleologové je průběžně monitorují včetně měření teploty vody a vzduchu. Rotunda suchá je navíc známá coby hnízdiště netopýrů, kteří do ní pronikají velmi úzkým průlezem. Musejí přitom překonat asi sedm metrů skalního masivu.

Sloupek na almužnu

Od propasti mířím k bývalému hradu Svrčov, který dnes připomíná jen informační tabule. Z místa je krásný výhled na údolí Bečvy a lázeňský areál. Potěšen rozhledem opouštím naučnou stezku a po zelené značce se vydávám k poutnímu místu Kostelíček. Malebnou krajinu před ním sice hyzdí několik rádoby moderních domů, které však spíš připomínají protiatomové kryty, samotný poutní areál je ale stále krásný a udržovaný. Jeho dominantou je kostel Narození Panny Marie, o němž je první zmínka z roku 1492, ale předpokládá se, že byl postaven již ve 13. století.  V roce 1595 ho nahradila rozsáhlejší stavba, která se dochovala dodnes. Jedná se o pozdně gotickou jednolodní stavbu, k níž v roce 1781 přibyla sakristie Součástí areálu je také křížová cesta s dřevořezbami z roku 1884 a kaple Antonína z Padovy, prvně zmiňována v roce 1684. Zajímavostí je kamenný sloupek na almužnu z roku 1689, který stále stojí před vchodem do kostela.

Nechcete zámek?

Od Kostelíčka mířím na hranické náměstí, jehož dominantou je kostel Stětí svatého Jana Křtitele z roku 1767. Za ním se nachází takzvaná stará radnice postavená již v roce 1571, která dříve sloužila městskému úřadu. Dnes je zde muzeum zdejšího kraje a starostu a městské úředníky musíte hledat na zámku, kam se přestěhovali v roce 1998 po jeho rekonstrukci. Hranický zámek vznikal postupně od 15. do počátku 17. století. Je to čtyřkřídlá dvoupatrová budova s unikátním pozdně renesančním arkádovým nádvořím. V informačním centru, které zároveň slouží jako půjčovna kol, koloběžek a prodejna místních výrobků, se od sympatické slečny dozvídám něco o novodobé historii zámku: „Jako kanceláře a byty byl využívaný už od 17. století. Tehdy patřil Dietrichsteinům a v jejich držení byl až do roku 1945, kdy jim ho sát zkonfiskoval a předal městu. Poté v něm sídlil okresní úřad a spotřební družstvo Jednota. Po roce 1992 se město pokoušelo budovu s padesáti pokoji prodat, ale marně. Nakonec se rozhodlo, že jej promění v nové sídlo městského úřadu.

Od krásně opraveného zámku se vydávám na zastávku Hranice na Moravě město, kde čekám na vlak, který mne odveze k domovu. Pevné boty při jarních toulkách, přátelé!