Podívat se do malebné vesničky nedaleko Liberce je životní nutností každého romantika a milovníka českých filmů. Proto jsem ani já nemohl při svém putování minout neopakovatelnou krásu Kryštofova Údolí.

Přesně dle poutníkova prvního přikázání „Cestuj vlakem, šlapej po svých“ usedám jednoho lednového rána do velkého železné-ho oře a po kolejích uháním směr Liberec.

Tunelem do jiného světa

V hlavním městě Jizerských hor jsem krátce před polednem, a protože lokálka do cíle mé cesty odjíždí až téměř za hodinu, vydávám se na malou procházku. 
Český poutník není žádný milionář, proto se musí stravovat skromně a střídmě. K obědu pořizuji tři pletýnky z místního pekařství, ale dámy a pánové, byla to dobrota! Tak dobře vype-čené houstičky jsem už dlouho neměl. 
Ale honem zpátky na nádraží, lokálka už čeká. I když jakápak je to lokálka, když spojuje Liberec s Českou Lípou a Děčínem? Několik minut se proplétáme průmyslovou částí Liberce, při-chází tunel a pak… jsem v jiném světě! Malebná krajina, hlubo-ké lesy, dřevěná stavení. Stejně to vypadá i v Kryštofově Údolí, nejhezčí vesnici Jizerských hor. 
Od nádraží sestupuji do vsi po úzké silničce, na jejímž začátku i konci je důrazné varování: Zákaz sáňkování. Připravenou igelit-ku proto opět schovávám do batohu a poslušně šlapu z kopce po svých.

Kostelnictví máme v rodině

Po chvíli stojím před dřevěným kostelem svatého Kryštofa a smekám před umem starých stavařů. Tohle úžasné dílo postavili za necelé dva roky v letech 1683 až 1684. „Bohoslužby se zde konají každou neděli. Pan farář jezdí z Liberce,“ prozrazuje Alena Svačinková (77), maminka místního starosty, která o historickou památku pečuje. „O kostel se dlouhá léta starala moje maminka a po její smrti jsem tuto rodinnou tradici převzala. Je to už 22 let,“ posmutní trochu při vzpomínce na maminku, ale vzápětí už opět s úsměvem pokračuje. „Uklízím, pomáhám s výzdobou, starám se o květiny,“ popisuje svoji kostelní práci. A je na ní znát, že je na svůj kostel patřičně hrdá.

Márnice, orloj a muzeum

Kryštofovo Údolí je známé nejen krásnou krajinou. Na turistické atraktivitě mu hodně přidávají i aktivity místního pábitele, Martina Chaloupky. Ve středu obce stojí jeho plně funkční napodobenina pražského orloje, u kostela obnovil márnici, v hospodě vybudoval muzeum betlémů a pracuje na muzeu jizerských hra-ček.
„Přišel jsem sice z Prahy, ale Kryštofovo Údolí mi neskutečně přirostlo k srdci. Momentálně jsem sice trochu otrávený ze situace, která ve společnosti panuje, ale ve svém díle budu pokračovat,“ říká nadšenec. Tvrdí, že i když se na něj lidé občas dívají jako na blázna, nemůže rozdělané práce zanechat. „To by byl můj konec. Dokud můžu něco dělat, budovat, tak dýchám a žiju. Kdyby to bylo jinak, umřel bych,“ dodává muž, který se mimo jiné stará také o známý vyřezávaný venkovní betlém Josefa Jíry.

Filmová superstar

Starosta Kryštofova Údolí je pyšný, že o život v jeho obci je zájem. „Za posledních deset let stoupl počet obyvatel o víc než stovku, a to i přesto, že mnoho parcel pro nová stavení nemůžeme nabídnout. Jsme totiž památkově chráněnou obcí, za což vděčíme většímu množství zachovalých původních podhorských dřevostaveb,“ vysvětluje starosta Pravoslav Svačinka.
Za turistický ruch je vděčný, ale trochu ho trápí, že obec nemá z velkého počtu návštěvníků větší užitek. „Přeci jen to místním přináší jistá omezení, a rád bych jim proto nabídl nějakou kompenzaci, ale těch možností není mnoho,“ podotýká Svačinka.

Z úřadu mířím rovnou k vyhlášenému Novinskému železničnímu viaduktu. Minout tuto nevídanou technickou památku, vybudovanou v letech 1898 až 1900, by mi místní lidé a ani filmoví fandové neodpustili. Zdejší most si zahrál v několika desítkách českých i zahraničních filmů. K nejznámějším patří například Adelheid z roku 1969 od režiséra Františka Vláčila.

Věčně hladový poutník

Po celodenním putování mi řádně vyhládlo, těším se do místní vyhlášené hospody U Uhlířů. Na zdejší pečené husy se sjíždí lidé z celé republiky. A nechybí mezi nimi ani politici a známí umělci. Jenže ouha. Je zavřeno, majitelé si užívají zasloužené povánoční dovolené. Legendární husu tak neochutnám.
A hladový zůstane můj žaludek až do rána. V penzionu Údolanka, kde jsem nakonec složil svoji hlavu, neměli kuchaře. „Dnes mu operovali ruku,“ omlouval se majitel hospody. 
Na pokoji vytahuji z batohu sušenky poslední záchrany. Než je ale stačím sníst, usínám. Inu čistý horský vzduch a utrmácené tělo dělají své…