Nejsem sice příznivcem „masových“ akcí, ale kvůli dětem a veskrze pozitivním referencím, jsem se tentokráte nechal zlákat na pochod Po stopách kocoura Mikeše.  Našemu domácímu Mikešovi dávám kapsičku do misky a pak už se syny pospíchám na vlak směr Mnichovice, odkud startuje pochod po stopách nejslavnějšího českého kocoura všech dob.

 Přestože meteorologové slibovali na předposlední zářijovou sobotu hromy, blesky a proudy deště, obloha je ráno vybraná a sluníčko nás hřeje svými paprsky.  Příjemné počasí vylákalo na start pochodu stovky turistů a tak je v Mnichovicích na náměstí pěkná tlačenice. Po chvíli mačkání v chumlu výletu chtivých turistů, se i my dostáváme k registračnímu stolečku a můžeme tak vyrazit na vybranou osmnáctikilometrovou trasu.

Na náměstí míjíme původně románský kostel Narození Panny Marie, který byl nově postaven v barokním slohu v letech 1746-1754 a jenž se může pochlubit netradiční kazatelnou ve tvaru velrybí tlamy a kolem železniční stanice opouštíme Mnichovice.  Při pohledu z kopce dolů chápu, proč si Mikeš, respektive jeho autor, tuto krajinu tolik oblíbil. Romantická krajina, malebné domy, ticho a klid…

S klidem je to poněkud horší v Mirošovicích. Hučící dálnice D1 je slyšitelná široko daleko. A stejné je to také v rodišti kocoura Mikeše a jeho autora Josefa Lady. Dunící kamiony jsou slyšet i na zahradě Památníku Josefa Lady v Hrusicích. Paní průvodkyně se ptám, copak by tomuto „výdobytku civilizace“ asi říkal kocour Mikeš? „No coby říkal, zhrozil by se, stejně jako pan Lada a tenhle zločin by asni jeden z nich lidem nejspíš neodpustil,“ dostává se mi odpovědi.

Od hluku automobilů je možné si oddechnout teprve na hrušovické návsi, kam už rachocení plechových oblud toliko nedoléhá. Ve stylové restauraci se občerstvujeme malinovkou, necháváme si dát razítko a kolem místa, kde stával rodný dům pana Lady, míříme k Ondřejovu, respektive k jeho hvězdárně. Sluníčko stále pálí, a tak jsme rádi, že cesta vede převážně lesem, kde lze místy ještě narazit i na ostružiny, které jsou vítaným osvěžením.

Přiznávám, že v areálu hvězdárny jsem dnes stanul prvně. A o to víc jsem byl jako u vytržení. Vzorně udržované domy i prostranství, vlídní průvodci po jednotlivých pracovištích, možnost pozorovat Slunce a dozvědět se spoustu zajímavostí o největším českém dalekohledu, to vše ve mně zanechalo velmi příjemné zážitky.  Pochod musí pokračovat, ale slibuji si, že do těchto míst se brzy vrátím. Zdejší areál si totiž zaslouží samostatný výlet!

Po žluté značce začíná návrat k Mnichovicím. Lesem míříme k obci Třemblat.  Po dlouhé chůzi lesem spatřuji na okraji zmiňované vesničky dva rozlehlé stany s občerstvením, kteréžto považuji za další stanoviště. Teprve poté, co spořádám několik lahodných štrůdlů a domácích buchet, dozvídám se, že jsem na akci místních hasičů, která s pochodem nijak nesouvisí. Omlouvám se místním ženám, jejichž výtečné pečené dobroty jsem zblajznul, ale ony se vůbec nezlobí a jsou rády, že mě i dětem chutnalo. A já jsem rád, že k nám byly vlídné a nevyhodily nás! Tímto jim tedy ještě jednou děkuji!

Za Třemblatem se sluníčko schovává za hrozivě vypadající mraky a o několik málo minut se začínají naplňovat hrozby meteorologů. Někde okolo Koženého vrchu, když jsme uprostřed lesa, se na naše hlavy začínají snášet proudy deště, doprovázené hřměním a blesky. Přestože jsme vybaveni pláštěnkami a „nepromokavými“ bundami, během několika málo minut jsou z nás vodníci. Chvíli se snažíme schovávat pod korunami stromů, ale stejně nemáme šanci uniknout a nakonec tedy odevzdaně šlapeme k cíli i v přívalovém dešti. Na zbývajících stanovištích se už ani nepokoušíme dávat razítka do putovního listu, konečně ten je stejně celý promočený s proměněný v mokrou a nerozlepitelnou kouli.

Déšť se trochu mírní až ve chvíli, kdy jsme zpět v Mnichovicích. V infocentru skládáme do promoklého batohu pamětní certifikát. Největší lahodou je pak v protější restauraci připravený párek s rohlíkem. Po jeho slupnutí se zmáčení dostavujeme k železniční trati, abychom se dozvěděli, že po úderu blesku nefunguje zabezpečovací zařízení a v dohledné době žádný vlak nepojede.

Přednádražní restaurace praská ve švech, neboť je jediným místem, kde se lze schovat před deštěm a dát si něco teplého a dobrého na zahřátí.  Oprava poškozeného zabezpečení tentokráte naštěstí zabrala železničářům jen necelou hodinku, a tak se kolem páté odpolední dávají vlaky znovu do pohybu. Posilněni grogem, to v mém případě, a čajem, ten si dopřáli synové, se tak vydáváme k domovu. Ve vlaku probírám dnešní zážitky a uzavíráme sázky, kdo z nás dnešní výlet odstoná.

P.S. Černý Petr nakonec zůstal opět v mých rukách, a tak Vám dnešní řádky píšu zachumlán do pyžama a teplého županu s bylinkovým čajem a paraleny u počítače. Krásné podzimní dny, přátelé!