Dnes se vydávám hledat skutečnou zimu. Mé kroky vedou proto na Sibiř. Ale protože jsem český poutník, vydávám se samozřejmě na Českou Sibiř. Takže žádné velké zásoby a desítky teplých svetrů a rukavic. Nasedám do autobusu a mířím do obce Miličín.

Přestože je Miličín obcí, nazýván je hlavním městem České Sibiře. Dostanete se sem celkem lehce, Miličín totiž leží na hlavní silnici spojující Prahu s Táborem a Českými Budějovicemi, takže zde zastavují desítky dálkových i místních autobusů. Rušná silnice, která rozděluje obec na dvě části, ale místním jinak přináší víc problémů než užitku. Přejít v době dopravní špičky z jedné části obce do druhé je prakticky nemožné. A pro místní i turisty je velmi stresující prakticky trvalý hluk z kamionové dopravy.

Skála ve tvaru lva

Přesto má Miličín turistovi co nabídnout. Především je to výšlap na místní kopec pojmenovaný Kalvarie, k němuž vede křížová cesta a na vrcholu stojí kaple Utrpení Páně. V zimě, kdy jsou stromy bez listí, je z tohoto místa báječný pohled na centrum Miličína i do širokého okolí.

V mohutných vrstvách obnažených rulových skal východní části temene Kalvarie vytvořila dlouholetá činnost vody a vzduchu několik opravdu pozoruhodných útvarů, které obyvatelé kraje velmi trefně pojmenovali. Kromě „Skal u jezírka“, poutá moji pozornost mohutný útes zvaný „Petrovská skála“, dále „Miličín-ský štít“ a hlavně „Miličínský lev“, který skutečně připomíná ležícího lva. „Skalní útvary nemají v české Sibiři obdoby. Je od nich nezapomenutelný pohled do lesnatého jihočeského kraje, na památný Blaník, kopce středních Čech a Českomoravské vysočiny, i na modravá pásma Šumavy,“ píše se v průvodci krajinou České Sibiře.

Zakázané místo

Já si vás dovolím ovšem pozvat ještě na jedno místo, které v oficiálních průvodcích nenajdete. Vstup do této lokality je totiž zatím úředně zakázán. Jde o bývalý lom, který v roce 2005 obec odkoupila a roku 2008 začala rekultivovat. V budoucnu by měl sloužit k turistice a rekreaci. Cedule o zákazu vstupu ale u jeho vchodu zůstává, a to i přesto, že už minimálně rok by měly být rekultivační práce ukončeny.

Pokud tedy najdete odvahu a vstoupíte i přes zákaz do areálu lomu, čeká na vás pohled na čistou vodní hladinu a skály jako v divoké Kanadě. Tedy vlastně Sibiři. Velkolom, který svému účelu sloužil až do roku 1992, mají v oblibě především potápěči. Pravidelně se noří do zdejších hlubin, aby zachycovali podvodní svět. Pod hladinou našli řadu zajímavých živočichů, ale také starý klavír nebo bicykl.

Je tam zvláštní voda

Kolem kostela Narození Panny Marie se vydávám ještě jednou do centra Miličína, podívat se na budovy bývalého zámku, který v 17. století prakticky lehl popelem a zůstalo z něj jen několik domů. Ale i ty dnes nejsou v nejlepším stavu. Neobydlené a chátrající. Od milovníka České Sibiře Jana Patočky, který má zdejší končiny prochozené křížem krážem, se ještě dozvídám něco málo z historie: „Předchůdcem miličínského zámku byl středověký hrad, o němž však nelze na základě písemných pramenů s jistotou zjistit, kde stával. Prvním známým majitelem hradu a zároveň i městečka Miličína byl v letech 1283-1286 Vilém z Miličína, přívrženec Záviše z Falkenštejna,“ říká mi nad skleničkou grogu v jedné z místních restaurací. Při dalším rozhovoru se ukázalo, že se také potápěl do už zmiňovaného lomu. „Tamní voda má zvláštní složení, žádné vysazené ryby zde delší čas nepřežily. Daří se jen původním podvodním živočichům a vážkám,“ prozrazuje mi při loučení. Potom už nazouvá běžky a vydává se na další toulky po České Sibiři.

Vzhůru na sjezdovku

Společně s fotografkou míříme autem kousek za Sibiř, do nedaleké vesničky Jetřichovice, na jejímž konci se nachází kopec Monínec se stejnojmenným lyžařským areálem. Protože je letos v nižších polohách sněhu opravdu velmi málo, žádní milovníci bílého sportu zde nejsou. Tak mám alespoň celou sjezdovku pro sebe. Sedám na kulatý umělohmotný pekáč a už mířím ze svahu dolů. Ostatní výletníci mě chvíli nedůvěřivě pozorují, nejspíš váhají, zda je na lyžařský svah vstup s boby a sáněmi dovolen. Svým nadšením jsem ale „strhl davy“ a během půlhodinky nás na svahu dovádí téměř tucet.

Protože ale nejsem nikterak zdatný sportovec, po hodince bláznivého ježdění jsem natolik unaven, že svah opouštím. Cestou zpět k autobusu do Miličína se ještě zastavuji na bývalém zámku v Jetřichovicích, kde až do roku 2006 fungoval dětský domov. Pak byl objekt restituován a od té doby celý rozsáhlý areál, který je prvně zmiňován v polovině 15. století, chátrá.

Stejně je na tom kdysi výstavný zámecký park s barokními plastikami. Ty už dnes ve zdevastovaném areálu prakticky nenajdete.